Pravčická brána
Úvodní stránka | Články hlavní řady | Články II: 30 - 39 | 38A. Návyky Přírody, morfická a morfogenetická pole

38A. Návyky Přírody, morfická a morfogenetická pole

Jiří Novák Vloženo 19.11.2010
Jiří Novák

Lidské návyky a zákony společnosti nejsou věčné a vyvíjejí se souběžně s průběhem evoluce lidstva. Stejně tak i Příroda prochází svojí evolucí a také zákony jejího fungování podléhají vývoji. Veškeré systémy v Přírodě jsou regulovány kromě známých faktorů i neviditelnými morfickými poli, která slouží jako energetický otisk pro určité návyky chování. Morfické pole obsahuje vzory činností pro danou situaci, které byly upevněny v minulosti a staly se návykem jednotlivce či určité skupiny. Účinek morfického pole na příslušný objekt je vyvolán morfickou rezonancí, která funguje na základě podobnosti. Pokud se určitý objekt vyskytne v situaci typické pro fungování návyku, instinktu, návyk je spuštěn. Morfická rezonance funguje na podkladě bioenergie, což znamená, že přenos probíhá nadsvětelnou rychlostí. Morfogenetická pole řídí postupný růst a vývoj živého organismu od zárodku až do dospělosti.

Návyky člověka a Přírody

Každý zákon vyjadřuje určitou pravidelnost, pravidelně se opakující skutečnost, která se za stejných situací a totožných podmínek opakuje stále znovu a znovu ve stejném podání. Ze své vlastní zkušenosti chápeme, že každá pravidelnost v našem životě vzniká dlouhodobým návykem. Čím déle návyk vyvíjíme, tím pevněji a tím jistěji se vyskytne za podmínek k tomu vhodných. Vypadá to, že naše bytost vlastní určitý druh paměti, prostřednictvím které naše minulé vzory činnosti ovlivňují ty přítomné. Přitom vzor chování se stává tím pevnějším, a tím snáze opakovatelným, čím častěji k němu dochází.

Není důvod, proč by k podobnému mechanismu nemělo docházet i v celé Přírodě. A to nejen v její organické sféře, tedy u zvířat, rostlin i jiných biologických systémů, ale i ve sféře anorganické - u krystalů, molekul a jiných fyzikálních či chemických systémů. Podívejme se však nejprve na návyky člověka.

Vznik návyku člověka

Návyky člověka se vytvářejí týdny či měsíce. Existují názory, že ke vzniku a upevnění nového návyku namísto starého zlozvyku je třeba opakování určité činnosti pravidelně den co den po dobu nejméně jednoho měsíce. To však jsou návyky typické pro určitého člověka a uvedená doba je určitě pro každého jedince odlišná. I u člověka však existují návyky, které automaticky používá a přitom se je nemusel učit - návyky pudové a instinktivní. Jsou to návyky, které nepatří výhradně jednomu člověku, ale jsou to dlouholeté návyky lidstva a ty přesahují rámec jediného člověka a jeho života.

Přenáší se návyk obvyklou pamětí člověka?

Určité poznatky má řada lidí kolem mne a přesto já se je musím učit znovu, nepřenesou se na mne jako instinkty jenom proto, že jsem také člověk. Některé návyky, způsoby chování se však volně přenášejí z osoby na osobu, z jednotky na jednotku. Jak se zajistí, že v určité situaci pokaždé uděláme to samé? Je to vysvětlitelné stejným druhem paměti, jakou používáme například při učení, při zapamatovávání si poznatků? Rozhodně ne.

Návyk znamená pokaždé za dané situace provést určitou činnost nebo posloupnost činností. Provést ji bez přemýšlení a automaticky, jako provádíme např. večerní hygienu před spaním, aniž bychom museli myslet na to, co děláme. Pamětí si vypomáhám do té doby, než se uvedená činnost stává návykem. Do té doby vzpomínám, co mám každý den udělat. Jakmile se opakující se činnost stane pevným návykem, pak už k jejímu provádění paměť nepotřebuji. Nemusím na ni myslet, provádím ji zcela automaticky.

Přírodní zákony jako návyky Přírody

Cílem tohoto textu není rozebírat výhradně chování člověka. Podstatná je skutečnost, že vše, co bylo řečeno o návycích člověka, můžeme prakticky beze změny přenést i na chování celé Přírody i jakéhokoliv systému v ní. I v Přírodě se vyskytují určité pravidelnosti v jejím chování a tyto pravidelnosti můžeme podobně jako u člověka chápat jako návyky Přírody. A nejtypičtější a nejzřetelnější z těchto návyků pak formují zákony Přírody.

To by ovšem znamenalo, že zákony Přírody stejně jako jiné běžné návyky nejsou věčné. A stejně jako člověk může změnit své návyky, i Příroda čas od času mění své zákony. Časový horizont změn ve fungování Přírody je však nesrovnatelný s délkou dne nebo i s délkou života člověka. Závěr je tedy následující. Lidské návyky a zákony společnosti nejsou věčné a vyvíjejí se souběžně s průběhem evoluce lidstva. Stejně tak i Příroda prochází svojí evolucí a také zákony jejího fungování podléhají vývoji. Existují důkazy, že nové druhy molekul, krystalů, organismů, vzorců chování a vzorců myšlení se v Přírodě vyskytují tím snadněji, čím vícekrát k nim už došlo. Je tedy zřejmé, že minulé vzory činnosti ovlivňují ty přítomné.

Bádáním na poli přenášení návyků v Přírodě se věnoval anglický biolog Rupert Sheldrake, autor teorie o morfických polích a morfické rezonanci. U nás jsou známy jeho knihy Tao Přírody (v originále The Rebirth of Nature) a Teorie morfické rezonance – Nová věda o životě.

                         

Návyky většiny fyzikálních, chemických a biologických systémů na naší Planetě se vytvářely po miliardy let a z pohledu krátkého života člověka se proto zdají neměnné. Chovají se téměř tak, jako by byly věčné. Věčnost přírodních zákonů je však pouhou idealizací a rozhodně není pravdivá. Razantní změny ve fungování Přírody však obvykle nedokážeme zjistit během několika týdnů jako u člověka. V Přírodě obvykle potřebujeme roky a staletí pozorování, abychom odhalili určité tendence jejího vývoje.

To, že Příroda nefunguje všude stejně, nám potvrdili při našich kontaktech Arkturiané, kteří uvedli, že při svých cestách Vesmírem se dostali i do jeho okrajových oblastí. Později se těmto oblastem začali raději vyhýbat, protože zjistili, že tam platí odlišné zákony, než jsou ty, na jaké jsme ve Vesmíru zvyklí. Nebo jinak řečeno – působení obvyklých přírodních zákonů je v okrajových částech Vesmíru deformováno. Na tom není nic nelogického. Například zcela jinak se chová hladina vody uprostřed nádoby a k úplně jiným jevům (zvednutí hladiny vlivem povrchového napětí) dochází při styku vody se stěnami nádoby. Neboli při styku jednoho prostředí s prostředím jiným. I z toho důvodu můžeme na okrajích Vesmíru, kde se samotný Vesmír stýká s vnějším prostředím, v rámci něhož existuje, očekávat deformace nám známých zákonů, včetně gravitace. I když pozemská věda tak daleko zatím nepronikla a nemůže proto nic takového vyvrátit ani potvrdit.

Příklady šíření návyků v Přírodě

Materialismus se utvrzuje v tom, že jedině hmota je reálná a snaží se proto všechno, jakékoliv jevy v Přírodě, včetně třeba fungování lidského vědomí a lidské paměti, vysvětlit pomocí hmotných pojmů. „Všichni jsme byli vychováni ve víře, že paměť je nějak obsažena v mozku... Většina lidí, včetně těch, kteří nemají s vědou vůbec nic společného, to považuje za garantované. Přitom pro to neexistují žádné důkazy; existuje naopak dlouhá řada neúspěšných pokusů (a miliony pokusných zvířat obětovaných na oltář vědy), které byly jen marnou snahou vědců nalézt v mozku sídlo paměti. S pamětí je to spíše jako s televizorem: když k vám přijdu na návštěvu a pokusím se ve vašem televizoru zjistit, co vysílali minulý týden, nenaleznu o tom žádné stopy... Hledání programů v televizoru, na které jste se dívali minulý týden, je odsouzeno k nezdaru z téhož důvodu: přístroj se naladí na televizní přenos, ale neuchovává jej... Televizor neponechává stopy; dokáže se naladit na vysílání, ale neskladuje je. Domnívám se, že v tomto příměru je mozek spíše jako televizor než videorekordér“ (Rupert Sheldrake, přednáška „Morfická rezonance a kolektivní paměť“, Praha 1992 a kniha Tao Přírody).

Podobně Darwinismus jako jedna z teorií materialismu tvrdí, že za veškerým vývojem v Přírodě stojí náhodné genetické mutace a přirozený výběr. Opět tedy hledá pouze čistě hmotné příčiny, které na dostatečné vysvětlení nemohou stačit. Řada konkrétních zkušeností, pozorovaných zákonitostí i uměle provedených pokusů však dokazuje, že návyky v Přírodě se mohou šířit mnohem rychleji než by odpovídalo náhodným genetickým mutacím a výběru. A to zejména u biologických systémů. Genetické změny totiž obvykle představují velmi pomalý proces pokračující po mnoho generací.

Chování obrovských hejn ptáků nebo ryb rozhodně nelze vysvětlit čistě hmotnými důvody. Například když se celé hejno jako na povel otočí a začne se pohybovat jiným směrem. Jako kdyby představovalo jediný celistvý superorganismus řízený jednotným vědomím.

První krystalizace nové chemické sloučeniny

Věda považuje mnohé procesy v Přírodě za trvalé, neměnné. Proto například předpokládá, že doba krystalizace dané látky je předem dána. Že to je jakási konstanta platná ve všech situacích za stejných podmínek. A to bez ohledu na to, zda samotný proces krystalizace probíhá poprvé, nebo třeba posté. Zkušenosti z praxe však dokládají něco zcela jiného.

„Já naproti tomu předkládám tezi, že jakmile je látka poprvé vyrobena, vytváří zároveň i zárodek zvyku. Průběh druhé krystalizace bude ovlivněn procesem, který nazývám morfická rezonance; proces třetí krystalizace pak bude ovlivněn předchozími dvěma procesy a tak dále. A kumulativní paměť, kterou je možno nalézt ve světě všude kolem nás, způsobuje, že nová látka by měla postupem času kdekoliv na světě krystalizovat rychleji. Je budována paměť, zvyk. A nové chemické látky opravdu napodruhé všude na světě krystalizují rychleji“ (Rupert Sheldrake, přednáška „Morfická rezonance a kolektivní paměť“, Praha 1992)

Když nově vytvářená chemická sloučenina, např. nový lék, má krystalizovat úplně poprvé, neexistuje ještě žádný předchozí vzor této činnosti. Protože ani jediný krystal dané látky dosud nevznikl. Proto nová sloučenina těžko krystalizuje a může trvat týdny nebo měsíce, než se z přesyceného roztoku vytvoří první krystal. Jakmile však tato činnost už jednou proběhla, vytvořil se zároveň otisk tohoto postupu, zárodek nového zvyku. Při druhé krystalizaci už tento vzor existuje a způsobí, že druhá krystalizace proběhne snáze. Každé další opakování se stává snazším a rychlejším a postupně se stává krystalizačním návykem dané látky.

Tento návyk se stále více posiluje, až se uvedený způsob krystalizace stane naprosto samozřejmým a tyto krystaly se budou tvořit kdykoliv za stejné situace přesyceného roztoku. A nejen na místě, kde vznikl první krystal, ale na všech místech Planety.

Vznikl nový krystalizační návyk určité sloučeniny a tento návyk najednou funguje všude bez ohledu na prostor a čas. Stává se pro tuto chvíli přírodním zákonem. Nikdo však nemůže zaručit, že za určitou dobu, po letech či staletích, začne tatáž látka najednou krystalizovat zcela jiným způsobem. A jak tento pro vědu nepochopitelný paradox postupného vytvoření krystalizačního návyku sloučeniny vysvětlují vědci? Nejoblíbenější vysvětlení tohoto jevu mezi chemiky je, že částečky předchozích krystalů jsou přenášeny ve vousech nebo na oblečení cestujících chemiků“ (Sheldrake, Tao Přírody, str. 103).

Fenomén sté opice

Ve více knihách je uváděn „fenomén sté opice“, jehož autorem je Lyall Watson (1938 – 2008), jihoafrický botanik, zoolog a biolog. Světovým hitem se stala zejména jeho kniha Supernature (Nadpříroda – Přírodní historie nadpřirozena), která vyšla i u nás. Ve své další knize „Lifetide: Biologie nevědomí“ z roku 1979 Lyall Watson uveřejnil následující příběh z Japonska, ve kterém do jisté míry improvizoval detaily, ale v základních rysech zachoval podobnost tomu, co se skutečně stalo. A co se japonští vědci obávali zveřejnit v obavě před zesměšněním.

„Zhruba třicet let vědci pozorují japonskou opici druhu Macaca fuscata v jejím přirozeném prostředí. V roce 1952 Imo, osmnáctiměsíční samička opice žijící na japonském ostrově Koshima objevila, že brambory se dají umýt v potoce (opice rády jedí brambory, ale nesnáší, když jsou pokryty hlínou). Naučila to svou matku. Její společnice, které si s ní hrály, se rovněž naučily tomuto kousku a předaly ho svým matkám. V letech 1952 až 1958 se všechny mladé opice naučily mýt zablácené brambory. Naučily to také některé dospělé jedince; ty, kteří následovali své děti... Na podzim 1958 jenom malá skupinka opic z Koshimy myla své brambory. Nevíme přesně, kolik jich bylo, dejme tomu, že 99. Další opice, která se to naučila, byla stá. A toho dne se stal 'zázrak' - do večera každá opice stáda myla brambory před jídlem! Stá opice způsobila zlom, uvedla do pohybu spoustu energie, která zasáhla celé stádo. Ale největším překvapením pro pozorovatele byla skutečnost, že se zvyk umývat brambory okamžitě přenesl na jiné ostrovy i na pevninu. Nová vědomost, po získání určité síly, se šířila přímo z vědomí do vědomí“ (převzato z www.priroda.cz).

 

Svojí teorií vzbudil Watson velký zájem, zároveň však i odsouzení ve vědeckých kruzích. Vědci jej napadli za to, že jeho teorie je neprůkazná a není podložena systematickými výsledky pozorování. Tím považovali jeho teorii za vědecky vyvrácenou. Příklady z praxe a zkušenosti z mnoha oborů však prokazují platnost této teorie.

Případ sýkorek

„Začátkem 20. století začal ve Velké Británii fungovat systém donášky mléka, při níž lahve mléka byly ponechány každé ráno na prahu dveří. Lahve byly uzavřeny aluminiovými uzávěry. Začátkem dvacátých let zjistili lidé v Southamptonu, že tyto čepičky byly strženy a roztrhány na kousky a část mléka byla upita. Viníky byly sýkorky. Návyk se rozšířil místně… Tento jev se brzy začal vyskytovat i v jiných částech Británie… Šíření tohoto kradení smetany bylo systematicky sledováno od roku 1930 do roku 1950. Podrobná analýza výsledků ukázala, že návyk byl na Britských ostrovech objeven nezávisle alespoň v 89 případech a jak čas běžel, rychlost nezávislého objevu smetany sýkorkami se zrychlovala. Efekt byl tak působivý, že vedoucí britští zoologové šli tak daleko, že navrhli možnost působení něčeho podobného, jako je telepatie. Kradení smetany se objevilo také u sýkorek ve Švédsku, Dánsku a Holandsku“ (Sheldrake, Tao Přírody, str.134).

                     

Neviditelný energetický přenos návyku

Každý chápe, že ve všech těchto případech jde o víc, než o pouhé "opice vidí, opice udělá". Způsob přenosu návyku musí být nutně jiný než osobní příklad, osobní vzor, napodobování jednoho druhým. Nemůže se jednat ani o obvyklou paměť jedince. Přenos musí fungovat tak, aby se nové návyky jako nové vzory činnosti mohly šířit jednak na sebe sama jako určitý v minulosti upevněný vzor činnosti, který se promítne do současné situace. Jednak z rodičů na děti, a také z jedince na všechny ostatní jedince stejného druhu i na jiných místech. Nutně se jedná o jev, který funguje na zcela jiných základech než obvyklá paměť či napodobování.

Rupert Sheldrake dává ve svých knihách následující odpověď. Veškeré systémy v Přírodě jsou regulovány nejen známými energetickými a materiálními faktory, ale také neviditelnými organizovanými poli, která slouží jako energetický otisk pro určité návyky chování. Pro tato pole zavádí název "morfická pole"  a pro přenos informací tímto polem zavádí pojem "morfická rezonance" (z řeckého „morphis – forma). Ve svých textech se držím stejné terminologie.

„Všechny organismy jsou podle mne řízeny a organizovány morfickým polem... Každý krystal má svůj druh morfického pole, každý tvor má svůj druh morfického pole, a stejně tak má své vlastní morfické pole každý orgán, každá tkáň, každá buňka, každá organela, každá molekula uvnitř těla... Každý tento systém má své vlastní morfické pole, které jej organizuje podle zvyků příslušného druhu. Protože se některé systémy opakovaně vytvářejí již po několik milionů let, jako je tomu například v případě atomu vodíku či krystalu soli, vytvořily vzory, které se opakují natolik dominantně, že se staly efektivně fixními. Chovají se tedy, jako by podléhaly věčným zákonům“ (Rupert Sheldrake, přednáška „Morfická rezonance a kolektivní paměť“, Praha 1992).

Morfické pole (formující pole, morfická paměť) je určitá forma energetického pole ve tvaru jakési nevědomé paměti, která nese informace o instinktech, o fungování automatických návyků. Obsahuje vzory činností pro danou situaci, které byly upevněny v minulosti a staly se návykem jednotlivce či určité skupiny.

Vytvoření morfického pole

Teorii Ruperta Sheldraka podporují praktická pozorování i experimenty. Morfické organizující pole pro určitý biologický druh pak funguje tak, že jakmile se jeden jedinec naučí novému chování, jeho morfické pole i morfické pole celého druhu se změní, zpočátku jen velmi jemně. Pokud je však takové chování opakováno dostatečně dlouho a stane se návykem, nový vzor se energeticky upevní v morfickém poli jednotlivce a začne ovlivňovat, formovat i další jedince druhu. A jakmile se novému chování naučí dostatečný počet jedinců tohoto druhu, určitý kritický počet, vzor se energeticky zapíše do morfického pole druhu a stává se trvalým. Vzor se pak automaticky přenáší na všechny jedince téhož druhu i v jiných oblastech Planety.

Morfické pole jako kolektivní paměť

Morfické pole každé organizační struktury tak představuje jakousi kolektivní paměť této struktury. Na ni se každý člen druhu obrací a současně do ní svým životem, svými zvyky a návyky, přispívá. Aktivita těchto polí není určována nějakými věčně platnými matematickými vzorci, ale skutečnými vzorci chování, které vytvořili předchozí členové druhu. Morfická pole jsou tedy prostředkem, pomocí kterého se zvyklosti druhu vytvářejí, udržují a dědí.

Od duchovního obalu k morfickým polím

V článku 1. Co je to duchovní rovina života a světa jsem vysvětlil, co je to duchovní rovina, duchovní obal. Naznačil jsem, že duchovní obal, duchovní pozadí, má každá bytost, systém, předmět organické i neorganické Přírody našeho světa. Víme, že jednoduché předměty, zejména umělé výtvory člověka, mají pouze jednoduchý duchovní obal. Ten obsahuje informace o tom, co všechno se kdy, kde a jak s předmětem stalo. Všechny individuální bytosti jak organické povahy, např. člověk, tak také neorganické povahy, např. kamenná bytost či skalní útvar, mají složitější duchovní obal tvořený systémem vnějších energetických těl.

Duchovní obal předmětu, systému, bytosti vyjadřuje individualitu, jedinečnost tohoto předmětu či bytosti. Odráží způsoby jeho fungování, zvyky i jeho vlastní historii. Tento obal je tak vlastně nejnižší individuální úrovní morfického pole. Každá jednotka, bytost se však nachází v dosahu dalších vyšších, hierarchicky navrstvených a nadřazených polí. V případě organické Přírody se jedná od nejnižších úrovní o morfická pole nejjednodušších jednobuněčných organismů, přes společenství mravenců, včel, hejna ryb, formace stěhovavých ptáků až po rostlinnou a živočišnou říši, lidskou civilizaci a organickou Přírodu jako celek. Chování člověka je kromě vlastního osobního morfického pole ovlivňováno morfickým polem rodiny, profesní skupiny, národa, současné civilizace. A rovněž tak je v dosahu systému morfických polí každý objekt či systém anorganické Přírody, od atomů přes molekuly, krystaly, horstva, vodstva, atmosférické útvary až po planetu Zemi, Galaxii a celý Vesmír.

Morfická rezonance

Účinek morfického pole na příslušný objekt je vyvolán morfickou rezonancí. Např. objeví-li se pro danou osobu určitá typická situace pro spuštění návyku či instinktu (vhodné místo, vhodný denní čas, vhodné prostředí), dojde k morfické rezonanci, která spočívá v nevědomém přenosu informací do řídícího systému fyzického těla člověka (mozek a centrální nervová soustava) a člověk automaticky zareaguje ve shodě s morfickým polem a informacemi v něm obsaženými.

„Morfická rezonance je tedy jakýsi druh spouštěcího mechanismu, který funguje na základě podobnosti. Určitý objekt se vyskytne v situaci typické pro fungování návyku, instinktu, určité vzorové činnosti, a proto je návyk spuštěn. Čím více je organismus podobný jinému, tím více se na něj přenáší morfická rezonance s jinou bytostí. Morfická rezonance je vliv podobného na podobné, jenž přesahuje prostor a čas. Podobné věci navzájem rezonují na základě podobných struktur či vzorů, především vibračních vzorů aktivity. Chemická látka rezonuje s podobnou chemickou látkou, která již existovala předtím, a je jí ovlivněna. Příslušník určitého biologického druhu, například žirafa, je ovlivněn morfickými rezonancemi vytvořenými jeho předky. Každá žirafa je tedy ovlivňována kolektivní pamětí svého rodu a druhu, a zároveň ji sama ovlivňuje“ (Rupert Sheldrake, přednáška „Morfická rezonance a kolektivní paměť“, Praha 1992).

Podobnost ke zvukové rezonanci

Morfická rezonance je jev podobný zvukové rezonanci dvou stejně naladěných ladiček. Jestliže se jedna z ladiček nachází v blízkosti druhé ladičky, která je rozezvučena, začne přijímat energii přenášenou zvukovými vlnami a rozezní se stejným tónem. Tuto skutečnost lehce prokážete, když zvuk původní ladičky dotekem ruky utlumíte. Zde se jedná o přenos zprostředkovaný zvukovými vlnami a o těch víme, že jsou zřetelně zeslabovány se vzrůstající vzdáleností od zdroje a navíc se šíří omezenou rychlostí (např. rychlost zvuku ve vzduchu je zhruba 331 metrů za sekundu, tedy 1194 kilometrů za hodinu). K nejsilnější rezonanci proto dochází, pokud obě ladičky jsou v těsné blízkosti. Zatímco provedeme-li tentýž pokus přes celou místnost, efekt rezonance bude daleko slabší.

Bioenergetická podstata morfické rezonance

Morfická rezonance funguje na podkladě bioenergie, jejíž vlastnosti jsou odlišné od vlastností tradiční elektromagnetické energie. Nejdůležitější odlišností je skutečnost, že přenos informací prostřednictvím bioenergie probíhá nadsvětelnou rychlostí. Tento jev přenosu informací nadsvětelnou rychlostí, označovaný též jako Bellův theorém, teorie kosmického pojiva, či superliminální spojitost, byl pro mikrosvět popsán a experimentálně dokázán již v roce 1982, viz Viktor Farkas (Zázračné skutečnosti, str. 86). Morfická rezonance je proto vyvolána v dalších místech Planety s nadsvětelnou rychlostí bez časové ztráty.

Prozatím není přesně zdokumentován případný vliv zeslabování morfické rezonance s rostoucí vzdáleností. Je však očividné, že pokud se působení bioenergie s rostoucí vzdáleností zeslabuje, pak rozhodně mnohonásobně méně než u jiných běžných typů energií známých vědě. Výrazné zeslabování radiového a televizního elektromagnetického signálu s rostoucí vzdáleností je nám dobře známo. Sám jsem se však osobně přesvědčil o tom, že duchovní léčba bioenergií na dálku funguje stejným způsobem jak na několik metrů, tak na kilometrové vzdálenosti, a dokonce i na opačnou polokouli Planety.

Magie a astrální egregor

Pojem morfického pole vysvětluji v tomto článku na principu působení bioenergie. Jak už jsem dříve vícekrát vysvětlil, například v článku 17. Srovnání cesty čistého vzestupu s cestou magie, pohled magie na svět je zcela jiný. Protože magie pracuje na podkladě živlových astrálních energií. Proto také přístup magie k pojmu morfického pole je poněkud odlišný a je vysvětlován z astrálního pohledu. Mágové pak obvykle používají pojem egregor pocházející z řeckého slova egregoroi, které znamená hlídači. Princip působení egregoru je vysvětlen nejen působením určitého energetického pole, ale též vlivem vzniklých astrálních útvarů, které mohou nabývat povahu bytostí.

Podle Wikipedie je egregor okultní pojem představující kolektivní mysl určité skupiny, která se vytvoří, když se lidé vědomě spojí za určitým cílem. Zároveň jsou egregory v některých dávných textech popisovány jako strašné bytosti, které nás rozdrtí bez lítosti, protože si nejsou vědomy naší existence (Eliphas Lévy, 1868).

„Egregor je pojem vyjadřující v okultismu existenci zvláštních astrálních útvarů, které jsou vytvářeny skupinovými představami, ideami, pocity – např. náboženské kulty, politické ideje, ale i hromadné všeobecné sklony a smýšlení… Egregor je astrální reprezentace hromadných hnutí mysli, ať už jsou to všeobecné lidské pudové tendence a afektivní stavy, nebo uctíváním či hromadnou činností vůbec vytvořené astrální bytosti… Egregor… funguje jako více méně silná astrální bytost, není jen pasivním odrazem toho, co je společné lidským myslím, ale též aktivním činitelem“ (Milan Nakonečný, Magie v historii, teorii a praxi, str. 313).

V tomto smyslu je každý jedinec, který vyznává nějakou náboženskou, politickou či jinou ideu, spojen s příslušným egregorem a toto spojení působí oboustranně. Člověk upevňuje egregor svojí vírou a svými činy a naopak egregor posiluje jej. Jako bytost je egregor nasycován vírou, představami, vizualizací, činy, ale především je sycen, posilován mocnými kulty a rituály. Některé magické knihy dokonce udávají návody, jak magicky vytvořit mocný astrální egregor a jak dosáhnout jeho projevení ve hmotě.

Z toho všeho můžeme vyvodit, že pojem egregor znamená převážně snahu o umělé ovlivnění reality společnou kolektivní silou určité skupiny lidí. Tímto způsobem lze také vysvětlit působení davové psychózy, při kterém se zřetelně uplatňují temné astrální vlivy. Například pokojná demonstrace za mír, která se jako mávnutím proutku činem jednoho dvou lidí převrátí na vytloukání výloh, rabování a podobně. Nebo davová psychóza při sportovním utkání, která vyústí v křičení rasistických hesel, i k hrubému násilí, ničení zařízení stadiónů.

Skupinový agregor

 „Počeštěním“ mezinárodně uváděného pojmu egregor (egregore) vznikl zřejmě český pojem agregor. Totéž, co zde označuji jako morfické pole, pak někteří autoři v určitých souvislostech nazývají jako „skupinový agregor“. Tento pojem se používá zejména v souvislosti s nevysvětlitelným chováním ptačích houfů či rybích hejn, která manévrují, jako by je vedl jediný rozum.

Jednoho dne jsem při jízdě autem během několika kilometrů sledoval letku stěhovavých ptáků, kteří udržovali formaci ve tvaru písmena "V" a letěli stejným směrem. V jednu chvíli se část ptáků z původní formace odtrhla a ztratila kontakt s ostatními. Byl jsem překvapen, když prakticky okamžitě tito ptáci na odtrženém ramenu vytvořili aerodynamicky výhodnější novou formaci, menší písmeno „v“ a snažili se co nejrychleji dostihnout zbývající. Jakmile se jim to po několika minutách podařilo, automaticky se opět obnovila původní formace ve tvaru velkého „V“.

                   

Nebo agregor národa, který se vytváří tím, že postupně roste národní uvědomění členů národa, které je doprovázeno formováním národních tradic, národního údělu a národní karmy. Takový národ se stává sebevědomým celkem, který má vliv na vývoj celé civilizace a zanechá zřetelnou stopu v historii Planety. Naopak národ, který se rozpadne vlivem okolností na jednotlivce sledující své sobecké cíle či skupinové zájmy, ztratí svůj agregor a jeho duchovní stopa ve Vesmíru zmizí.

Řízení Přírody morfickými poli a morfickou rezonancí

Vypadá to tedy tak, že Příroda jako celek i jednotlivé bytosti a organizační úrovně v Přírodě nejsou řízeny žádnými formálními a věčnými přírodními zákony, ale jsou řízeny morfickými poli, která obsahují návyky chování. Morfická pole udržují organismy a systémy na všech úrovních složitosti, od atomů až po galaxie, od bakterií po slony. Řídí, spojují a koordinují složky organismů tak, že celý systém se vyvíjí ve shodě se svými dlouhodobými cíli a záměry. Udržují celistvost systémů, umožňují jeho regeneraci a obnovu i případnou opravu po poškození.

Všechny bytosti, entity, struktury přijímají informace z morfických polí nevědomě a automaticky. Jedná se o tentýž typ "informačních energií", které jsem popisoval v souvislosti s čakrami - viz články 27. Vitální, životní a informační bioenergie, 33a. Jak vnímáme a prožíváme realitu čakrami I, 33B. Jak vnímáme a prožíváme realitu čakrami II. Součástí těchto informačních energií však nejsou pouze informace z morfických polí, ale též další informace pocházející od duchovních institucí, které mají nebo měly právo zasahovat do vývoje určité struktury a bytostí – například Karmická instituce, Duchovní síly Světla vedoucí vývoj, andělé, přírodní andělé a duchové. Každý člověk či jiná bytost však přijímají z morfického šumu pouze určité energie, které rezonují s jeho bytostí. K rezonanci dochází při kombinaci dvou podmínek. Jednou z nich je shodnost kódů a druhou je shodnost frekvencí.

Rezonance podle kódu

Morfické pole každé organizační struktury má nutně svůj specifický kód, který umožní rozlišovat. Jiné návyky se přenášejí na člověka, jiné na zvíře určitého druhu. Člověk nebude rezonovat s morfickým polem rostlin, hejna ptáků nebo společenství mravenců. Člověk bude rezonovat s morfickým polem rodiny, jejíž je součástí, národa, ke kterému patří, i celého lidstva.

Každá bytost si z tohoto energetického šumu vybírá na základě rezonance obsahy těch morfických polí, které odpovídají buď přímo jemu, nebo jakékoliv hierarchicky nadřízené organizační jednotce. U člověka to je rodina, profesní skupina, národ či celé lidstvo. Ostatní morfická pole nevnímá, protože s nimi nerezonuje.

Rezonance podle frekvence

Morfické pole jedné organizační jednotky však nefunguje na jediné pevné frekvenci. Morfické pole obsahuje souhrn řady frekvencí, které odpovídají různým stupňům duchovního vývoje jednotky. Protože návyky člověka na nízkém stupni duchovního vývoje jsou jiné než u člověka duchovně probuzeného. Probuzený člověk rezonuje s vyššími frekvencemi. Evoluční růst člověka má za následek vzrůstání frekvence jeho vnitřní energie. Proto přirozeně rezonuje s vyššími frekvencemi morfického pole a postupně opouští nižší frekvence. Původní zvyky jsou nahrazovány novými, které odpovídají vyšší frekvenci a tím i vyšší úrovni harmonie fungování bytosti.

Odtud vyplývá, že v důsledku růstu frekvence vědomí člověka a frekvence celé jeho bytosti se postupně mění způsob jeho myšlení, jeho slovní projev, návyky i činy. Člověk tak morficky rezonuje s takovými návyky, které odpovídají jeho duchovní a etické úrovni. Proto různí lidé v témže místě a ve stejném čase mohou vnímat jiné součásti téhož morfického pole lidstva, protože každý frekvenčně rezonuje s jinou frekvencí.

Např. chaoticky ničící dav vyzařuje společné morfické pole nízké frekvence a toto pole dává vznik davové psychóze. Duchovně vyspělý člověk odolá a stává se pouze pozorovatelem, který se dokáže vymanit z vlivu davu. Ten, kdo však není z duchovního pohledu dostatečně stabilní, může nevědomě vyzařování davu podlehnout a začne dělat to, co ostatní, i když to odporuje jeho běžným zásadám. Tím spíše, že za takovýmto působením davu mohou být skryté magické vlivy mocných astrálních egregorů.

Morfické pole jednotlivce

Na člověka zpravidla nejsilněji působí jeho vlastní morfické pole obsahující jeho dřívější návyky a zkušenosti z tohoto i z minulých životů. A to proto, že člověk je nejvíce podobný sám sobě - tomu, jaký byl před týdnem, před měsícem, v předchozím životě. Jeho organismus je tedy nejvíce naladěn na vlastní minulé vzory činností. Tyto informace jsou uloženy přímo ve vnějších energetických tělech člověka, která tvoří duchovní tělo člověka, tedy jeho duchovní energetický obal. Energetické informace z vlastního duchovního těla člověka tak představují nejsilnější úroveň informačního působení.

Tyto informace mohou být aktuální, pak s nimi člověk v současné době běžně rezonuje, jsou běžně spouštěny a vyvolávány. Nebo jsou zasunuté, člověk už s nimi nerezonuje, frekvenčně je překonal, ale zatím stále zůstávají ukryty v jeho duchovním obalu a za určitých mezních podmínek se mohou znovu vyvolat. Dokud se jich člověk trvale nezbaví tím, že jeho vnitřní energie vysoké frekvence je zcela rozpustí, stále existuje možnost se k nim vrátit. Konkrétně mám na mysli např. kouření, kradení, lhaní.

Hierarchicky nadřazená morfická pole

Chování člověka však také ovlivňují hierarchicky nadřazená morfická pole - morfické pole rodiny nebo určité profesní skupiny, morfické pole národa a morfické pole současné lidské civilizace. Část návyků od těchto skupin člověk automaticky převzal a ty se staly součástí jeho osobního morfického pole. Ty používá stále, kdykoliv a kdekoliv, nastane-li situace vhodná pro jejich vyvolání.

Jakmile se člověk ocitne v duchovním obalu nadřazené skupiny, může rezonovat také s dalšími návyky z tohoto pole, které nejsou součástí jeho osobního pole. Je-li v kruhu rodiny, používá jiné zvyky než ve škole či na pracovišti, kde je pod vlivem morfického pole profesní skupiny. Je-li na území svého národa, používá jiné návyky, než když pobývá určitou dobu ve vzdálené zemi. Naopak cizinci přebývající delší dobu v naší zemi po čase automaticky přebírají některé z místních zvyků. Po návratů domů je buď opustí, nebo je budou používat stále, pokud se mezitím staly součástí jejich osobního morfického pole.

Vznik morfického pole skupiny

Také jakákoliv skupina, jako je např. rodina, národ či lidstvo, může vytvářet vlastní morfické pole nebo dokonce vlastní vědomí. Jak k tomu dochází? Postup vývoje skupiny má čtyři stupně. Na počátku je skupina pouhým souhrnem jednotlivců, mezi kterými zatím neexistují žádná pouta a vazby - to je první stupeň. Příkladem je skupina cestujících jedoucích náhodně určitým dopravním prostředkem.

Postupně se začínají vyhraňovat určité společné prvky, které poutají skupinu dohromady, např. společné zájmy, cíle, profese či pravidelné společné sdílení času. Vzájemným působením duchovních obalů jednotlivců se pak vytváří společný duchovní obal skupiny a tím i morfické pole skupiny - to je druhý stupeň. Příkladem je skupina diváků na sportovním utkání. Duchovní obal odráží zpočátku společné zájmy a cíle skupiny. Jeho součástí se stávají ty části vědomí jednotlivců, které jsou pro většinu členů skupiny stejné nebo podobné. Ty jsou vnitřním pojivem skupiny a postupně vedou k vytváření její určité jednoty a celistvosti.

Čím je skupina pevnější, stabilnější, tím více společných zvyků, návyků, pravidel a schémat jednání odráží její morfické pole. Jedinci se v rámci skupiny začínají určitým typickým způsobem chovat, aniž by si to vědomě připouštěli. Příkladem je třídní kolektiv žáků na základní škole, kteří společně tráví mnoho času po dobu několika let. Někteří do tohoto společného obalu přispívají méně a jiní zase více. Právě tyto vůdčí osobnosti nejvíce ovlivňují vytvářenou podobu skupiny. Společný obal zanikne, jakmile se pouto držící skupinu pohromadě přeruší (sportovní utkání skončilo, žáci ukončili docházku na základní škole) a skupina se znovu rozpadne na jednotlivce s odlišnými záměry.

Vznik vědomí skupiny

Třetím stupněm je vytvoření vlastního vědomí skupiny. Skupina se stává svéprávným a soběstačným celkem, který si plně uvědomuje svoji vlastní individualitu. Pravidla jejího fungování už jsou vědomě tvořena a vědomě ovlivňována. Jednotlivci se už také vědomě určitým způsobem chovají. Vědomě používají určité zvyky nebo rituály. Vědomě se podřizují celku, pokud z něj nechtějí vypadnout. Skupina začíná ovlivňovat okolí a celý svět a ostatní ji musí začít respektovat. Příkladem je určitý stabilizovaný národ nebo skupina věřících určitého vyznání. Ale také stabilizovaná, pevná, semknutá skupina sportovních fanoušků, která následuje svůj klub za každým utkáním během celé sezóny, ať se odehrává kdekoliv.

Skupiny s vlastním informačním polem

Čtvrtým a nejvyšším stupněm vývoje skupiny je vytvoření vlastního informačního pole. K tomu dochází za situace, kdy skupina je dlouhodobě stabilizovaná a existuje již desetiletí nebo spíše celá staletí. Historickým vývojem vytvořila celek, ze kterého nelze jen tak vystoupit, nebo není kam vystoupit. Kdy volba příslušnosti k celku přestává být v moci jednotlivců, jednoduše nemají jinou alternativu. Kdy odmítnutí jednotlivců nebo skupin patřit k celku může vyvolat až zánik, ukončení jejich současné individuality. Pro takovou dlouhodobě stabilizovanou skupinu již existuje informační kronika, do které se ukládá vše, co se v její historii událo - jednotlivé činy, události i myšlenky a celé teorie. Skupina už začíná mít svoji historii, může si dokonce tuto svoji historii sama vytvořit a nelze ji jen tak vymazat z povrchu Planety. Zbytek světa ji musí začít respektovat. Vlastní informační pole však obvykle nemají jednotlivé národy.

Takovýmto stabilizovaným celkem je například Příroda na Zemi. Z historie je známo, co se může stát, když se určitý člověk, skupina, národ postaví proti Přírodě. Svojí činností pak může vyvolat určitou karmickou reakci, vzedmutí destrukčních přírodních sil, které způsobí zánik takové skupiny. Z minulosti jsou přece známy katastrofy určitých národů či kontinentů, třeba zkáza původního kontinentu Atlantidy. Nejprve se dílčí katastrofou původní kontinent, o kterém jsou zmínky v dávných textech, rozpadl na několik ostrovů. Když ani toto varování nebylo dostatečným impulsem pro Atlanťany, aby změnili svoji cestu a přestali zneužívat přírodní síly a energie, následovala definitivní zkáza. Nad Atlantidou se zcela zavřela voda.

Dalším příkladem skupiny s vlastním informačním polem je lidská civilizace na Zemi. Zřejmě takovou skupinou bylo i Černé bratrstvo, které se pokusilo ovládnout hmotnou rovinu Planety prostřednictvím nacismu a definitivně přeměnit existující civilizaci na civilizaci s jednoznačně temnými základy a uspořádáním. Na svět, ve kterém mají vývoj v rukou privilegované bytosti, zatímco ostatní se stanou otroky.

Manipulující působení skupin a hnutí

Morfické pole skupiny může silně ovlivňovat její jednotlivé členy a v případě velmi silné vazby ve skupině může i přehlušit vliv osobních polí jednotlivců. Takoví lidé pak podřizují své individuální zájmy zájmům celé skupiny. Na tom byla založena různá hnutí a sekty, jejichž cíl nebyl vždy pozitivní. Zvlášť když k jejich vytvoření, stabilizování a posílení bylo přímo použito magických technik. Obecně lze říci, že každá skupina či hnutí, ve kterých jsou zájmy jednotlivce jednoznačně přehlušeny zájmem skupiny, a které se snaží jakoukoliv formou násilí připoutat člověka k celku, nejsou z evolučního hlediska v pořádku. Tady ovšem nemám na mysli čistě hmotné zájmy, ale zájmy duchovní a evoluční.

Každého okamžitě napadne řada konkrétních příkladů, např. různé odnože církví a náboženské sekty, ve kterých byla a je individualita člověka násilně potlačována. Skutečná evoluce by měla vycházet z harmonické rovnováhy zájmů jednotlivce a zájmů celku. Pak to, co je dobré pro celek, je zároveň dobré i pro jednotlivce a naopak. Jakmile tato skutečnost přestává platit, je další setrvání ve skupině pro člověka nebezpečné. Čím déle člověk v takové skupině zůstane, tím menší má šanci ze skupiny uniknout, protože skupina jej násilně připoutává k sobě formou nejrůznějších závazků. Některé sekty potlačující individualitu člověka dokázaly dovést své členy až k hromadné sebevraždě.

Žebříček intenzity informačního působení

Jak už jsem uvedl, energetické informace z vlastního duchovního těla člověka představují nejsilnější úroveň informačního působení. Slabší působení představují další hierarchicky řazená morfická pole, která ovlivňují člověka - morfické pole rodiny nebo určité profesní skupiny, na dalším místě morfické pole národa a nakonec morfické pole celého lidstva. To je obvyklé pořadí síly informačního působení u běžného člověka.

Někteří duchovně neprobuzení lidé však mají toto pořadí přehozené. Mohou více věřit druhým než sobě. Proto je více ovlivňují návyky druhých než jejich vlastní návyky. Těžko se učí vlastní trvalý návyk, protože své zvyky snadno mění, vidí-li u druhého něco jiného. Tím spíše, když ten druhý, ať už je to jednotlivec nebo skupina či hnutí, se pro ně stali určitou modlou a vzorem. Pokud takové napodobování urychlí člověku jeho přirozený evoluční postup, je to v pořádku. Člověk v takovém případě následoval pozitivní příklad. Existují však naneštěstí i opačné situace, které mohou „chytit“ nedozrálého člověka - napodobování přátel v partě, sekty se silnými vůdci vedoucí k naprostému připoutání a skrytému ovládnutí jednotlivců.

Složitým se někdy stává případ dětí z rozvedených manželství, které se pohybují střídavě v různých prostředích někdy i s radikálně odlišnými návyky a tím i různými požadavky, které jsou na ně kladeny. A jsou třeba v obou případech důsledně vedeny k napodobování dvou různých vzorů, životních postojů. Přitom ani jeden z těch vzorů nemusí být vyloženě vadný.

Morfogenetická vývojová pole

Dříve se myslelo, že veškeré informace o člověku, potřebné k vytvoření jeho kompletní fyzické bytosti, se nacházejí v jediné buňce. Není tomu tak. Buňka i přesto obsahuje obrovské množství informací a není důvod ji přetěžovat dalšími. Proto většinu informací člověk při svém růstu čerpá prostřednictvím speciálních morfických polí jednotlivce, skupiny či celého druhu, tzv. morfogenetických vývojových polí.

Morfická pole regulují způsoby běžného fungování jedince, přenášejí návyky jednání, myšlení a prožívání citů. Morfogenetická pole naproti tomu řídí postupný růst, postupný vývoj živého organismu od zárodku až do dospělosti. Růst celkové bytosti i jejích dílčích složek, orgánů a tkání. A to nejen fyzických (fyzické tělo), ale i energetických (čakry, energetické dráhy, vnější energetická těla). S jejich pomocí je vyvíjející se organizační jednotka dovedena ke své konečné podobě. Na jejich základě se udržuje, obnovuje, opravuje a dorůstá organismus. Morfogenetické pole řídí například krystalizaci chemické sloučeniny nebo růst lidského zárodku z oplodněného vajíčka. Uvnitř a v okolí každého složitějšího organismu tvoří morfogenetická pole hnízdovité hierarchie – každá buňka má své vlastní pole, ale zároveň na ni působí také vyšší pole tkáně, do které buňka patří a ještě vyšší pole orgánu, který tuto tkáň obsahuje.

Idea morfogenetických polí byla sice mezi vývojovými biology široce přijata, podstata těchto polí ale zůstala pro tradiční vědu utajená. Někteří vědci použili analogii s magnetickým polem a poukazovali na to, že stejně jako rozřezáním magnetu na malé kousky vzniknou menší magnety, tak také rozřezáním např. ploštice vzniknou kousky s úplným morfogenetickým polem ploštice, jehož prostřednictvím každý z kousků dokáže dorůst do plného těla. Tentýž koncept však například u člověka nefunguje - některé části tkání dorostou, celé orgány však obvykle ne. Laboratorní pokusy s krysami, kterým po určité energetické stimulaci dorostly odebrané končetiny, však naznačily, že tato schopnost by mohla být reálnou i u vyšších živočichů. Zatím však není probuzena.

Další vědci žijí v domnění, že morfogenetická pole jsou řízena určitými matematickými rovnicemi. Že tyto rovnice představují pravdy, které existují mimo čas, nemohou se vyvíjet a nejsou ovlivněny žádnými událostmi ve fyzikálním světě. Skutečné situace v životě však potvrzují, že také toto je nesmysl, jak naznačují případy, kdy se do růstu vloudí jakási chybička a nenadále začne destrukční rakovinové bujení nebo se narodí dítě se dvěma hlavami a podobně.

Jak předpokládá Rupert Sheldrake, i morfogenetická pole fungují na stejném principu jako morfická pole, která představují širší, obecnější pojem: „Obsahují jakýsi druh kolektivní paměti, na kterou se každý člen druhu obrací a do které naopak přispívá... Čím častěji je vzor vývoje opakován, tím je pravděpodobnější, že bude opětovně následován... Z tohoto pohledu takové látky, jako je penicilin, krystalizují daným způsobem ne proto, že jsou řízeny časově neomezenými matematickými zákony, ale proto, že tímto způsobem krystalizovaly předtím. Řídí se návykem vytvořeným opakováním.“ (Tao Přírody, str. 101).

Co když je lidský zárodek v těle matky vystaven při růstu nepříznivému prostředí, které může vzniknout například přítomností určitých chemických látek, léku, alkoholu, nikotinu a podobně? A výsledkem se stane nenormální dospělý jedinec? Přijetí hypotézy morfických a morfogenetických polí by mělo znamenat, že když už se určitý jev jednou stal, pak podruhé, potřetí a posté se stává s vyšší pravděpodobností, a začíná se tak tvořit určitý návyk. V tomto směru připomínám případ vzniku jednoho vysoce nepříznivého návyku, který byl uveden v článku 23. Optimální stravování z pohledu bioenergií II: „V letech 1959 – 1961 byl na trhu lék Contergat proti ranní nevolnosti v těhotenství. Tímto lékem byly „léčeny“ ženy ve 28 zemích... Za dobu, než léčivo bylo staženo z trhu, tyto ženy porodily zhruba 12 tisíc dětí s těžkými vadami – nejčastěji nevyvinuté nebo zcela chybějící končetiny.“ Jak píše Rupert Sheldrake, laboratorně už byla podobná skutečnost prokázána: „Existuje už důkaz z experimentů s ovocnou muškou, že se tyto mušky skutečně vyvíjejí s větší pravděpodobností abnormálně poté, co se to už jiným stalo.“ (Tao Přírody, str. 103).

© Jiří Novák, listopad 2010
www.novaduchovnicesta.cz


Anketa

Byl pro Vás tento text přínosem? Ohodnoťte prosím známkou od 1 (nejlepší) do 5 (nejhorší).

  • 291
  • 40
  • 24
  • 24
  • 29

Celkový počet hlasů: 408