4. Základní rozdíly duchovního a hmotného pohledu na svět

První tři ze základních duchovních pravd

    V této části připomenu a vysvětlím první tři základní pravdy, které poskytuje duchovní rovina života, a které jsou v rozporu s materialismem. Nejde o jediné takové skutečnosti. Považuji je však za souhrn toho nejdůležitějšího, co odlišuje materialistický pohled od duchovního pohledu na svět a člověka. Zaprvé – Vesmír je živá bytost, která má své zákony a principy fungování, a která nevznikla nahodilým výbuchem, tzv. „velkým třeskem“, jako cosi neživého, jako pouhý fyzikální systém, jak se domnívá většina vědců. Proto píšu Vesmír s velkým “V“. Zadruhé – Darwinova teorie druhů není vědecká teorie, která byla prokázána podle přísných pravidel vědeckého důkazu. Jde o pouhou domněnku, která odporuje celé řadě prokázaných skutečností. Člověk se nevyvinul nahodilou evolucí z neživé hmoty, ale byl stvořen zásahem vyššího vědomí. Zatřetí – existence člověka není omezena jediným hmotným životem. Člověk je věčná bytost, která se na planetu Zemi nebo na jiná místa v systému světů vrací v mnoha znovuzrozeních, reinkarnacích. A teď podrobněji.
 

Co to je Vesmír a jak vznikl? Analogie s růstem lidského zárodku

    Teorie velkého třesku, podle níž byl Vesmír vytvořen z jednoho bodu explozivním výbuchem, dnes už nestačí na objasnění jeho chování. Nedokáže vysvětlit, co bylo před výbuchem a neumí jednoznačně popsat, kam směřuje další vývoj Vesmíru. Dojde jeho rozpínáním postupně k naprostému vyrovnání všech teplot ve Vesmíru, tedy k tepelné smrti Vesmíru? Nebo se rozpínání jednou obrátí ve smršťování a koloběh se bude jako cyklus opakovat? Určité vysvětlení může naznačit pozorování vývoje lidského zárodku. Po oplodnění zárodečné buňky dochází v počátečním období k explozivnímu růstu zárodku. Původní jediná buňka vajíčka se postupně dělí na 2, 4, 8, 16, 32,... nových buněk. Vajíčko se rýhuje, zvětšuje, roztahuje. Není to však výbuch. Tato počáteční fáze vývoje trvá řádově minuty, hodiny a dny. Ludvík Souček (Obrazový opravník obecně oblíbených omylů) uvádí: „Kdyby lidské embryo rostlo celý rok tak, jako v prvním týdnu po oplodnění vajíčka, vyplnilo by (za tento rok) celý nám známý a pozorováním největšími dalekohledy dostupný Vesmír.“

    Lidské vajíčko váží asi čtyři tisíciny miligramu, novorozenec průměrně tři kilogramy. Člověk tedy zvětší svoji hmotnost od oplodnění k porodu asi miliardkrát, zatímco od narození k smrti už pouze zhruba dvacetkrát. Počáteční explozivní růst lidského zárodku se tak naštěstí zpomaluje a přechází v pozvolný růst v období dospívání člověka. Navíc v dospělosti se růstový proces transformuje na proces samoobnovování odumřelých buněk. Z předchozích údajů je zřejmé, že je naprosto oprávněné přirovnat ohromnou počáteční rychlost růstu lidského zárodku k výbuchu, přestože se o výbuch nejedná. Proč bychom totéž nemohli říci i o Vesmíru a jeho vývoji?
 

Vesmír je živá bytost

    Jak naznačují prastaré texty i údaje zjištěné z informačních polí, viz Ivo Wiesner („Sága světů“, Skryté skutečnosti 6/1999), Vesmír se vyvinul ze zárodku, světelného vejce, který musel jiný organismus, jiná bytost vytvořit či oplodnit a vdechnout mu život. Celý proces utváření Vesmíru je pak růstový děj, který probíhá analogicky jako vývoj zárodku lidského. Vesmír je tedy živým tvorem, živou bytostí, avšak bytostí zcela odlišného typu než člověk. Bytostí, která má také svůj způsob fungování a svoji evoluci. Tato bytost žije svým vlastním tempem. Její fungování si však zatím neumíme dost dobře představit a nevíme, do jaké míry je vědomé. Ve svém prostředí Vesmír hostí další živé bytosti, které by měly přispívat k jeho harmonii a vývoji, například lidské civilizace. Je pak smutné, když se tyto bytosti stanou naopak přítěží a evoluci Vesmíru brzdí nebo dokonce ohrožují. Pak Vesmíru nezbývá než zakročit svými vlastními prostředky. Stejně to dělají i lidé, když škůdci na polích ničí jejich úrodu, obtěžují-li je nadměrně komáři přenášející nebezpečné choroby. A ještě jednu poznámku – podobně jako Vesmír jsou živými bytostmi s vlastním vědomím i naše planeta Země a Slunce.
 

Charles Darwin a jeho evoluční teorie

    Ne náhodou je Charles Darwin (1809 - 1882) doposud mnoha lidmi považován za jednoho z největších myslitelů 19. a 20. století. I přes výhrady, které uvedu v dalším textu, je třeba zdůraznit, že Darwinovo dílo bylo na svou dobu ohromně revoluční a znamenalo velký krok vpřed. Darwinova teorie totiž naznačovala, že Země je stará milióny let a nikoliv pouhých několik tisíc let, jak tvrdily biblické texty. A dále, že život nebyl stvořen během jediného týdne, ale že se na Zemi vyvíjí již dlouhé milióny let. Darwin tak rozvinul v dnešní době všem známou skutečnost, že vše ve Vesmíru se mění, a že příroda nemá trvalou podobu. Darwin však byl věřící a nechtěl, aby jeho nové učení narušilo vztah člověka k Bohu. V původním spisu, který měl být podle jeho přání uveřejněn až po jeho smrti, se totiž objevuje následující myšlenka: „Kdyby vazba člověka na Boha byla narušena vědeckým názorem, pak by se lidstvo stalo nelidským“. Samotný Darwin tedy očividně neměl v úmyslu jednoznačně stavět vědu proti duchovnosti a proti víře v Boha. Nechtěl se rozloučit s duchovním pozadím lidského života, které si uvědomoval. V tomto jeho postoji lze hledat důvody, proč dlouho váhal s uveřejněním svých názorů.

    Okolnosti, které blíže popisuje například Zdeněk Krušina (Tajné dějiny světa 2), však Darwina nakonec dovedly k tomu, aby se odhodlal veřejně publikovat nové poznatky, ke kterým dospěl. A tak po mnoha letech odmlky začal pracovat na rukopise svého nejdůležitějšího díla „O vzniku druhů přirozeným výběrem“. Publikování jeho nové teorie v roce 1859 vyvolalo obrovskou revoluci v tehdejší vědě. Avšak stalo se právě to, co Darwin nechtěl. Prostřednictvím jeho teorie se věda oficiálně rozloučila s duchovním pozadím života ve jménu myšlenky „buď Darwin nebo Bůh“. A kniha tak zapůsobila jako kladivo na cokoliv duchovního. Historie však plynula dál a „vědecky posílený“ Darwin publikoval další a ještě odvážnější dílo „Původ člověka a pohlavní výběr“, ve kterém dokonce tvrdil, že člověk pochází z předka podobného opici a přirozeným výběrem se z něho postupně vyvinul.
 

Nesmiřitelný souboj evolucionistů s kreacionisty

    Dlouhé období po Darwinově smrti se stalo nesmiřitelným soubojem evolucionistů, tedy zastánců Darwinovy teorie, s kreacionisty, kteří tvrdili, že člověk a další živé organismy byly stvořeny podle Bible někdy před 6 tisíci lety a dále se již nevyvíjejí. Ani jedna z obou stran sporu však nedokázala nashromáždit natolik přesvědčivé důkazy pro svoji teorii, aby bylo možné názory druhé strany naprosto jednoznačně vyvrátit. V současné době se stále více potvrzuje skutečnost, že pravda je někde uprostřed mezi extrémními názory evolucionistů a kreacionistů. Že každá strana sporu přináší určitý příspěvek do společné pravdy.
 

Tři propastné díry v Darwinově teorii

    Podle vědecké Darwinovy evoluční teorie se člověk vyvinul z jednobuněčných organismů postupnou nahodilou evolucí. Zastánci Darwinovy teorie tvrdí, že hmota je prvotní a veškerý život je výsledkem chaotického pohybu hmoty. Velice trefně se kdysi k tomuto problému vyjádřil Albert Einstein: „Pravděpodobnost náhodného vzniku života je asi taková, jako že se vytiskne slovník cizího jazyka výbuchem v tiskárně“ - tato citace je převzata z práce Jiřího Grygara (Bible a velký třesk). Badatelé hledající argumenty proti Darwinově teorii poukazují na tři propastné díry v „Darwinově vědě“, tři bludy, na kterých je tato teorie založena. Lloyd Pye („Darwinismus versus kreacionismus“, WM magazín 9/2002) o tom uvádí následující fakta. „Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu.“   Skutečnost je však taková, že „ani po 127 letech intenzivního úsilí vědců celého světa, vysoce dotovaných ze společenských prostředků, se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života.“ Darwinistický předpoklad, že život vznikl sám od sebe, není podložen ani jedním důkazem, jediným výsledkem z praxe. Jako druhý nevysvětlitelný bod je označován propastný rozdíl a předěl mezi rostlinným a živočišným životem. Třetí dírou je „mezera zející mezi libovolným druhem zvířat či rostlin ve vztahu k jakýmkoliv jiným druhům.“ Jinými slovy – chybějící mezičlánky. Za celou lidskou historii neznáme ani jediný případ transformace jednoho druhu na jiný... „Nikdy nikdo nevytvořil nový druh pomocí mechanismu přirozeného výběru... Neexistuje jediný důkaz o přechodu kteréhokoliv druhu na druh vyšší...“ Například nemáme dosud uspokojivý důkaz o tom, že by existoval chybějící článek mezi člověkem a lidoopem.
 

Ani zkameněliny z minulosti nepodporují Darwinovu teorii

    Jsou tady i další důkazy proti Darwinově teorii. Lidské bytosti se prokazatelně pohybovaly po Zemi v dobách, kdy tady podle vědecké teorie ještě neměly co dělat. Svědčí o tom řada nálezů zkamenělých obřích lidských koster, lidských stop i používaných předmětů v horninách o stáří desítek a stovek miliónů let, tedy již z období druhohor, které byly érou dinosaurů. Jejich přehled uvádí Viktor Farkas (Nevysvětlitelné záhady), Ivo Wiesner (Stezka draka) nebo Zdeněk Krušina (Tajné dějiny světa 2). Všechny tyto nálezy naznačují, že člověk žil současně s druhohorními ještěry a možná dokonce i s prvohorními trilobity.
 

Udržování Darwinovy teorie za cenu podvodů a podvrhů

    Je na místě také připomenout, že Darwinova teorie byla po dlouhou dobu udržována při životě i za cenu nejrůznějších podvodů a podvrhů, které popisuje Lloyd Pye ve výše citovaném příspěvku. O jednom z těchto podvodů uvádí následující: „Než Darwin zemřel, vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb, jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický... Už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal...“ Přesto jeho nakreslené podvrhy dodnes straší i v moderních učebnicích. „Pravděpodobně každý, koho ve škole učili o evoluci, viděl tyto obrázky v učebnici a byl ústy učitele ujištěn o jejich pravosti.“ Tyto padělky měly podpořit nesprávnou hypotézu, podle které se člověk přirozeně vyvinul z nižších živočichů bez zásahu jakéhokoliv vyššího vědomí. Pravda si však stejně jednoho dne najde cestu ven z jakéhokoliv sevření. Pokud vás ani toto nepřesvědčilo, odkazuji vás na příspěvky Borisa Kačániho (Darwinova evolučná teória – sprisahanie tisícročia? kacani.blog.sme.sk, 18.2.2008), který si dal práci s vyhledáním a sepsáním desítek dalších protiargumentů.
 

Výsledky bádání vědců mimo Darwinovu teorii

    Dosavadní vědecká bádání mimo Darwinovu teorii lze shrnout v následující závěry - viz příspěvek J. Büllowa ("Časové kroky evoluce", WM magazín 6/2002): "Život v dnešní podobě tedy vznikl jinak, než předpokládá evoluční teorie. Připustíme-li působení inteligentní Bytosti nebo Bytostí při vývoji a přenosu zárodku života na Zemi, pak již nelze mluvit o evoluci jako takové... Základní formy života byly stvořeny. Mají schopnost přizpůsobit své vlastnosti okolním podmínkám... Dílčí adaptace a metamorfózy jednotlivých forem života probíhaly podle pravidel evoluční teorie. Adaptační mechanismy však zároveň představují i určitou mez, kterou změny vlastností organizmu přirozenou automatickou cestou nemohou překročit." Ani z vědeckého pohledu tedy není pochyb o tom, že základní formy života byly stvořeny. Druhá věc však je, že tyto stvořené formy se dále vyvíjely přirozenou evolucí a docházelo tak ke změnám jejich vlastností. Postupné evoluční změny však měly a mají svoji mez, kterou nelze překročit. Tímto způsobem nelze přecházet od jednoho druhu v domnělé evoluční linii k druhu dalšímu, jak to ve své teorii předpokládal Charles Darwin.
 

Zastrašování a zesměšňování vědců vystupujících proti Darwinově teorii

    A jak vypadá atmosféra kolem této na pohled jednoznačné teorie, která nebyla nikdy dokázána? A jejíž hlavní pilíře jsou buď zfalšované, nebo vymyšlené? Boris Kačáni cituje slova uznávaného molekulárního biologa Jonathana Wellse: „Kritici dostávají punc nevědeckosti, upírá se jim možnost publikovat příspěvky v hlavních časopisech… Kritikům se odpírá podpora ze strany státních institucí… V tomto procesu všechny důkazy proti Darwinovu názoru jednoduše zmizí, stejně jako svědkové proti mafii… A jakmile se umlčí kritici a všechny důkazy se smetou pod koberec, dogmatici prohlásí, že vědecká debata o jejich teorii právě probíhá, a že proti ní nejsou žádné důkazy.“

    A proč vlastně materialisté takto agresivně a tvrdošíjně brání neprokázanou teorii? Protože nechtějí a nepotřebují jiné vysvětlení. Protože neexistuje jiná teorie vzniku života, která by ladila s jejich materialistickým světonázorem. Pokud totiž život nevznikl náhodou, pak ho musela naplánovat a vytvořit jiná bytost či vědomí. Oficiální přijetí takové myšlenky by však podkopalo samotné základy materialismu. Takže materialisté vlastně nebrání pouze Darwinovu teorii vzniku života, ale brání možná především svůj materialismus. Své postavení na výsluní vědy a trvalý přísun státních prostředků.
 

Tvůrčí zásahy z vyšších úrovní reality

    Odmítneme-li Darwinovu teorii druhů, jaká je tedy další možnost pro vznik života? Nezbývá nic jiného než zásah jiné bytosti či entity, jiného vědomí, zřejmě však vědomí z jiných úrovní reality, z jakéhosi nám nepochopitelného nadsvěta.  Z úrovní, které většina lidské populace na planetě nedokáže vnímat. To, že tyto úrovně existují, však mohou dosvědčit mnozí z nás, kteří se jich dokázali dotknout svým rozšířeným vnímáním. Zdá se snad někomu možnost zásahu tajemného vyššího vědomí do přirozeného chodu přírody nereálná a příliš fantastická? Pro podobný příklad přece nemusíme chodit příliš daleko. Vždyť i sami lidé dokáží vytvářet nové druhy života genetickými zásahy, genetickou manipulací. Lidé v této souvislosti vystupují jako nositelé vyššího vědomí ve srovnání s nižšími rovinami života. Také v těchto případech nejde o přirozený výběr, ale o zásah jiného vědomí do přirozeného chodu přírody.

    V případě dávného stvoření života ve Vesmíru tak vystupují na scénu jiné dokonalejší bytosti, pro nás nepředstavitelné entity, ať už hmotné nebo nehmotné povahy, s vlastním svobodným vědomím. Bytosti o vyšší rovině dokonalosti disponující tvůrčími silami, které jsou schopny takové zásahy do běhu života provádět. A tyto vyšší síly začínají experimentovat se životem ve hmotném světě. Že o tom nejsou žádné důkazy? Vždyť o tom přece hovoří dávné legendy mnohých národů na celém světě! Taková shoda rozhodně nemůže být náhodnou! Rozumem vytvořená Darwinova teorie, která je založena na předpokladech zjevně odporujících skutečnosti, žádné podobné formy potvrzení nabídnout nemůže.

    Lidé se ve skutečnosti nevyvinuli z opičích primátů. Byli stvořeni přímo jako lidé podstatně se lišící od opic. To, co Darwin mylně vykládal jako přirozenou evoluci živočišných druhů, byl umělý tvůrčí proces, který proběhl kdysi dávno v minulosti, v jakési vyšší tvůrčí laboratoři. Dochované legendy a starověké eposy svědčí o tom, že takto bytosti vyššího vědomí krok po kroku vytvářely životní formy na Zemi od jednoduchých forem až k savcům a člověku.
 

Okamžik stvoření bytosti podle Nikoly Tesly

    Stvoření člověka podporují i výzkumy amerického vědce Nikoly Tesly, známého vynálezem generátoru střídavého proudu. Méně známé jsou jeho další výzkumy a jeho účast na tajných amerických vládních programech. Tesla objevil, že každý člověk má svůj nulový čas v tomto Vesmíru - okamžik, kdy jako bytost byl stvořen. Již v roce 1920 sestrojil generátor, který nulový čas bytosti přesně měřil. Zjistil, že nulový čas mají nejen lidé, ale i vesmírné objekty, např. planeta Země. Toto vše tedy bylo v určitém čase stvořeno vyšším vědomím. Tesla navíc zjistil, že u řady osob sahá jejich nulový čas mnohem dále do minulosti než je stáří planety Země. Teslovy závěry byly v 70. a 80. letech tohoto století prověřeny a potvrzeny v rámci utajovaných vládních projektů v USA - Montauk a Phoenix. Více o tom píše Ivo Wiesner (Děti moudrých draků).
 

Pradávné civilizace na Zemi podle Edgara Cayce

    I americký jasnovidec Edgar Cayce (1877 - 1945) ve svých výkladech uvedl, že lidské bytosti žily na Zemi před hranicí deseti a půl miliónů let. Navíc člověk se objevil najednou v pěti různých rasách. Většinu stop po těchto pradávných civilizacích, které obývaly Zemi stovky tisíc a milióny let do minulosti, však zakryly obrovské katastrofy, při kterých se pevniny propadaly do hlubin oceánů a naopak mořská dna vytvářela nové pevniny. Země byla nesporně osídlována již vícekrát - jednak bytostmi stvořenými přímo pro tuto planetu a jednak bytostmi, které sem přišly z jiných končin Vesmíru. Odtud pramení rozporné časové údaje o původním lidském osídlení, které uvádějí odlišné historické prameny z různých oblastí naší planety.
 

Vysoce organizované struktury vznikají třístupňovým tvůrčím aktem

    Takže shrnuji. Materialismus tvrdí, že bytost člověka i jiné uspořádané struktury vznikly nahodilým vývojem na pozadí chaosu. Naopak informace z duchovního pozadí světa říkají, že vysoce organizované struktury jsou vytvářeny třístupňovým tvůrčím aktem. Tak jako vzniká dům, letadlo, či geneticky vyšlechtěné obilí s velkými klasy. Na počátku byl nápad (myšlenka). Některé nápady byly převedeny do tvaru plánu či projektu (slovo). A některé projekty byly realizovány v praxi (čin). Myšlenka - slovo - čin. To je třístupňový tvůrčí proces, kterým vznikají nejen jednotlivé předměty, objekty či systémy, ale také odrůdy rostlin a plemena zvířat, tedy i živé bytosti ve Vesmíru.

    Michal Burda (Vesmír v nás) o tom říká následující: „Dosud jsem zastával názor, že hmota je primární a myšlenka sekundární. Při uplatnění této zásady by muselo platit, že se Vesmír sám vytvořil, a pak by se teprve začal vymýšlet. Je to vůbec možné? Stejně tak se mohu zeptat - byl dříve automobil a pak ho někdo vymyslel?... Asi se zasměješ nad prostoduchostí toho, kdo by na to přikývl. A vidíš, já jsem tomu věřil celá léta. Nemyslel jsem. Zapomněl jsem na selský rozum a přežvykoval předkládané pravdy.“
 

Člověk jako věčná bytost

    A teď ke třetímu principu. Existence člověka není omezena jediným fyzickým životem. Člověk je věčná bytost, na planetu nebo do jiných světů se vrací v mnoha znovuzrozeních, reinkarnacích. Například moje zkušenosti získané duchovním vzestupem naznačují, že na této planetě jsem prožil přibližně tisíc různých znovuzrození, tisíc odlišných identit. Toto období na planetě Zemi a v jejím duchovním obalu však nezahrnuje celou moji duchovní existenci. Fyzická smrt tedy neznamená úplný konec bytosti, je pouze přechodem do jiné formy, jiné úrovně fungování. Prokázáním skutečnosti reinkarnací se zabývala řada odborníků. Profesor Ian Stevenson uveřejnil v roce 1966 výzkumnou práci „Dvacet případů nepochybných převtělení“, ve které popsal konkrétní případy i s celou řadou naprosto přesvědčujících detailů. Této činnosti se věnoval dlouhodobě a po celém světě prověřoval stovky nových převtělení.

    Viktor Farkas (Nevysvětlitelné záhady, str. 126) uvádí případ „křížové korespondence“. Pět mužů, členů anglické vědecké společnosti pro psychický výzkum, se rozhodlo odpovědět po své smrti a předat zprávu o své pokračující existenci. V letech 1904 - 1972 probíhala jejich posmrtná korespondence, kdy s vědeckou pečlivostí předávali skrze různá média, žijící bytosti po celém světě nejčastěji formou automatického psaní detailní osobní údaje i vědecké informace, které nemohl znát nikdo jiný. Korespondence byla podrobena nejpřísnějšímu vědeckému zkoumání, nebyly však odhaleny žádné náznaky podvodu. V téže knize (str. 154) popisuje Viktor Farkas Delpassův efekt - vědecky provedený pokus prokazující existenci vědomí člověka i po nezvratné klinické smrti. Zemřelá pacientka, která byla dlouhodobě na tento pokus připravována, dokázala po své smrti prostřednictvím určité energetické vlny, která byla zesílena, zapnout televizor.
 

Další vědecká zkoumání zážitků po klinické smrti a období mezi životy

    Lékař Raymond A. Moody zkoumal 150 případů zážitků klinické smrti u osob, které se vrátily do života. Objevil společné rysy, které dovolují určité závěry. V nich potvrdil, že existuje hranice mezi pozemským životem a posmrtnou existencí. Zážitek klinické smrti umožňuje tuto hranici překročit a ještě se vrátit zpět. Joel L. Whitton a Joe Fisher (Život mezi životy) se zabývali vědeckým zkoumáním období, které odděluje jednu inkarnaci člověka od druhé. Snažili se dát ucelenou odpověď na to, jaká je existence mezi životy, co se s námi děje mezi pozemskými inkarnacemi. V regresních terapiích doprovázeli přes třicet bytostí po dobu více než sedmi let do stavu mezi životy. To, co zjistili, se pozoruhodně podobalo popisům jiných autorů o existenci mezi životy.

    Existují kvanta věrohodných informací o zážitcích z minulých životů. Řada badatelů hledala počátek lidského vědomí. Zjistili, že lidé si podvědomě pamatovali nejen porod, ale i období v těle matky a dokonce dobu předtím, kdy žili jinde, v jiných životech. Uváděné historické údaje byly natolik přesné v detailech, že je člověk objektivně nemohl znát. Docházelo ke shodám zážitků z minulých životů s historií lidstva i geologickými událostmi v historii Země. Tohoto průkazného materiálu je dostatek na přijetí reinkarnace jako nesporného faktu. Rozhodne-li se však člověk skeptik nepřijímat novou skutečnost, dokáže odmítnout i tisíce podobných důkazů.
 

Křesťanská církev odvrhla reinkarnaci jako kacířství

    Křesťanská náboženská ideologie věčnou podstatu člověka a existenci reinkarnací zdeformovala a přizpůsobila ve svůj prospěch. Podle ní existuje jen jeden život a po něm život posmrtný. Zmínka o reinkarnaci byla z křesťanského náboženství tvrdě vyloučena v roce 553 na koncilu v Konstantinopoli. Ve východních náboženstvích se původní učení o reinkarnaci zachovalo a odtud tyto myšlenky zpětně pronikaly do duchovních středisek po celém světě. Proč asi Vatikán vyloučil reinkarnaci jako automatickou možnost pro další život? Aby mohli s věřícími lépe manipulovat. Aby jim mohli slibovat úžasný posmrtný život na nebi nebo je naopak strašit temným peklem v podsvětí, pokud se lidé nebudou chovat tak, jak žádá církev. Takže církev si vzala právo rozhodnout, co bude s člověkem po jeho smrti. Příště bude více o tom, jaké energie tvoří duchovní pozadí světa a proč je oficiální věda nedokáže registrovat.
 

O autorovi:  Jiří Novák je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Má za sebou 20 let praxe jako vědec a vysokoškolský učitel na Vysoké škole ekonomické (doc., RNDr., CSc.). Po dalších devíti letech přípravy na novou životní etapu funguje od r. 2003 jako duchovní učitel a léčitel zabývající se diagnostikou a optimalizací fungování energetického systému a čaker člověka. Pomáhá nasměrovat člověka na novou duchovní cestu. Kromě desítek seminářů měl v  letech 2003 – 2007 celkem 24 veřejných přednášek o duchovní problematice v Kulturním domě Vltavská v Praze 7.

V textu  Hledáte změnu?  jsou obsaženy základní informace pro čtenáře, kteří hledají změnu ve svém životě a potřebují poradit. Za jakých podmínek a jak jim můžeme pomoci.

V rubrice  Vydané KNIHY  najdete přehled a objednávkový formulář k našim knihám zaměřeným na určitá témata nebo úseky historie: Duchovní pozadí historie pozemské civilizace. 1. a 2. stvořitelský plán a výsledný dvojí typ člověka na Zemi s jinými možnostmi, rozdílnou hmotnou a duchovní výbavou. Odlišnosti původní Staré duchovní cesty od Nové duchovní cesty nastartované v roce 1999. Spirituální problematika dnešního člověka. Jak se dostat na neomezený světelný duchovní vzestup a trvale si ho udržovat - opěrné body životního stylu. Soustavná karmická očista. Komunikace s duchovními institucemi, které skrytě vedou současný vývoj na Zemi.

V krátkých videích na Facebookové stránce  Proč jsme tady na Zemi  vysvětlujeme témata spojená s hledáním a rozvíjením duchovní (spirituální) roviny života dnešního člověka. A to krok po kroku tak, aby se hledajícímu otevřela světelná duchovní cesta, a nikoliv astrální cesta spojená s magií, nebo dokonce temná stezka spojená se zneužíváním bytostí. Pro přehrání videa není nutné mít vlastní účet na FB a přihlašovat se na FB. Případně lze zadat odkaz napřímo na všechna videa:  https://www.facebook.com/profile.php?id=100031055814887&sk=videos